kubicovakrasko

Na nový rok (Sl. A. M.)

Je šedé nebo, zdá sa smútiť

sťa oko s nevyplakanými žiaľmi..

Ja sám som, dumám, dumám

a vietor tiahlo spieva žalmy.

– – –

Hľa, lístok nečakaný nikdy. Drahý

mi býval kedys’. Známe ťahy

vpísané dodnes niekde v mojej hrudi.

Atrament ešte čerstvý, rudý,

hoc dávno schne i mal čas vyšedivieť,

a rúčka pisateľky malá, chladná, biela

mi posiaľ ešte z mysle nevymrela...

A predsa prešli roky, roky,

čo život nepokojný, búrnotoký

vzal v prúd ma, ženie ďalej, ďalej,

že nedohliadnuť rúčky bielej malej...

Dnes zdá sa, že tá ruka drahá

po rokoch zrovna na dušu mi čiaha,

no pocit budí, sťa keď vločky sňahu

by dopadli na hruď holú, nahú...

– – –

A šedé nebo zaplakať chce žiaľmi...

Ja sám som, dumám. Vietor spieva žalmy...

(Ivan Krasko)


„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“ (Erich Maria Remarque) 

  

                               Čo píšeš, nech je jasné slnečný sťa lúč,

                               veselé jako chasník pri tanci;

                               nech leje balzam v srdce boľavé

                               a v chorú dušu úľavu a mier...

                                                                      Ivan Krasko